Je jen nemnoho světových grafiků, jejichž dílo by bylo zároveň tak těsně spojeno s aktuálními proudy výtvarného umění - nejen grafiky, ale i malby, a přece bylo tak výrazně osobité, jako tvorba českého malíře a grafika prof. Eduarda Ovčáčka. Jeho dílu je dnes věnována velká pozornost v Čechách i v zahraničí. V roce 1995 získal Grand Prix Hlavního města Prahy na I. ročníku Mezinárodního trienále grafiky Inter-Kontakt-Grafik v Praze, v roce 1998 1. cenu za grafiku na Mezinárodní výstavě grafiky u příležitosti stého výročí úmrtí Féliciena Ropse v Musée provincial Félicien Rops v Namuru v Belgii, a naposledy letos Cenu Vladimíra Boudníka, vysoké ocenění za grafiku, v Praze. V současnosti působí jako vedoucí ateliéru volné a užité grafiky na katedře výtvarné tvorby Ostravské univerzity. Z jeho iniciativy byla v roce 1998 uspořádána putovní výstava české seriografie, prvá souborná přehlídka výsledků této perspektivní techniky v Čechách. I když se dílo prof. E. Ovčáčka dnes jeví jako jedna z nejaktuálnějších hodnot současné české grafiky, je třeba mít na paměti, že tento v grafice všestranně činný malíř spoluurčuje podobu české grafiky po dlouhou dobu dnes bezmála již čtyřiceti let. Doma vždy patřila Ovčáčkova tvorba k těm hodnotám, které statečně čelily nepřízni času a svou neúklonností kladly základy nekonformní umělecké práce v Čechách v posledním půlstoletí. Připomeňme, že v roce 1989 patřil k zakladatelům hnutí Občanského fóra v Ostravě, tedy politického uskupení, které prosadilo změnu režimu a určovalo první kroky svobodného státu. I to patří k uměleckému profilu tohoto významného malíře a grafika. Tisky z let 1962-64 se Eduard Ovčáček stal jednou z výrazných osobností české formy světového informelu - strukturální abstrakce. Byla to paralela k existenciálně motivované "miserabilistické" abstrakci struktur, tak jak ji známe z tvorby Itala Alberta Burriho a Katalánce Antonia TEpiese, a jak ji také představuje - s přídavkem figurálních motivů - Francouz Jean Dubuffet, Ovčáčkovi v lecčems příbuzný. Ovčáček počátkem šedesátých let patřil ke skupině mladých, kteří v Praze a na Slovensku v Bratislavě navazovali na radikální podněty grafické tvorby Vladimíra Boudníka (1924 - 1968). Ten byl v Praze nejen svým grafickým dílem, ale i celou svou uměleckou orientací iniciátorem "jiného umění" (Un Art Autre), tak jak to ve Francii v roce 1952 proklamoval Michel Tapié. I Ovčáček používal nejrůznějších strukturálních materiálů, a to ve svých obrazech i grafice, kdy tiskl z reliefně pojaté asamblážové matrice. Existenciální apel výkřiku nejubožejších struktur, například odhozených tkanin, to byl symbol pocitu tragiky a hluboké desiluze. Nejen jako ohlas poslední světové války, ale také jako reflex duchovního útlaku v totalitním státě. Již v této úvodní poloze Ovčáčkovy tvorby vykazuje dílo celou řadu osobitých rysů. Připomeňme si, že na samém konci padesátých let prošla Ovčáčkova tvorba fází velkého zájmu o význam i expresivní kvality archaických, dokonce prehistorických piktogramů - obrázkových znaků, které intuitivně syntetizovaly význam i výraz, a to v rodině kolektivně platného kultovního znamení. Ikonické kvality Ovčáčkovy strukturální abstrakce se stanou dominantním rysem celé tvorby; je to právě tato charakteristika, která u Ovčáčka odkazuje k podnětům Jeana Dubuffeta. Každému svému cyklu i jednotlivým grafickým listům vtiskuje autor určité téma, ne libovolně, ale v závislosti na podobě ikonického rejstříku toho kterého celku nebo díla. V roce 1962 jsou zde dva klíčové cykly grafik: Deflorace, kde dominuje materiál tkaniny a jeho destrukce, a Královský cyklus, kde je struktura sevřena do polofigurálního znaku. V prvém případě šlo o výraz erotického prožívání tragiky bytí, v druhém o posvátnou "figuru" reprezentující vyšší moc, ať již v dobrém či špatném slova smyslu. Svědčí o tom groteskní charakteristika figurálního znaku. Výsledkem je smíšený pocit hrůzy, strachu, absurdity a nakonec i směšnosti. Klíčovou roli ve vývoji malířského i grafického díla Eduarda Ovčáčka hrála skutečnost, že se od počátku šedesátých let aktivně zabývá problematikou písma, rozkladem a zase novou syntaxí jednotlivých součástí textu. Stává se významnou, i ve světě oceňovanou osobností světového "lettrismu". S řadou významných autorů udržuje osobní kontakt (Pierre Garnier). Zúčastňuje se mezinárodních výstav a je citován v lettristické literatuře. V experimentech s vizuální kvalitou uvolněných prvků textu, tak jak charakterizovaly avantgardní tendence od konce minulého století přes počátek století dvacátého až k dnešku, vidí způsob, jak chápat novou kvalitu moderního světa. Destrukce a následná restrukturace textu, tak jak začíná u Mallarméa, Apollinaira, Marinettiho, dadaistů a ruských konstruktivistů, a jak se kromě "lettristů" poválečné doby projevuje i v derealizačních technikách francouzsko-italského "nového realismu" v nedávné současnosti, to vše nachází svůj autentický výraz v neobyčejně široké písmové tematice v obrazech a grafických listech Eduarda Ovčáčka. Písmo však neznamená jen symbolickou realitu, vztahující se k nepřehlédnutelné mnohosti nových civilizačních forem, ale ve smyslu tradice i materiál sloužící identifikaci lidského nitra s určitými skrytými významy současné reality. Racionální a iracionální motivace se proto v Ovčáčkově grafické tvorbě spolu prolínají, střídají se a doplňují. Písmové struktury se často vyskytují v nejrůznějších kombinacích s figurálními, nebo obecně ikonickými prvky, většinou s poukazem k denní životní praxi. Nechybí ale ani díla, kde se písmo spojuje s bizarní fantastičností, s obrazy plnými pudové živočišnosti. Konflikty s civilizací nejednou na pořad dne Ovčáčkovy grafiky přinášejí reminiscence kulturního vývoje kořenícího až kdesi v pravěku. Na konci šedesátých let v Ovčáčkově grafice zesiluje vůle k řádu, zájem o ryzí estetické kvality výrazových prostředků, směřování ke kompozici nezatížené existenciálními úvahami o beznadějích lidského osudu. Odpovídá to načas se lepšícímu politickému klimatu v zemi. V letech 1967-68 organizuje teoretik Arsén Pohribný Klub konkretistů, kteří ve zkoumání kvalit a variací elementárních forem vidí cestu k navázání pozitivního vztahu k civilizaci. Jedním ze spolutvůrců hnutí je i Eduard Ovčáček. Přichází však rok 1968 a okupace země: Nový nápor absurdity lidských dějin. Ovčáček na to reaguje lettristickým seriálem Lekce velkého A. Majuskule A se stává alegorií Velkého usurpátora, tak jak ho v očích Čechů představoval tehdejší vůdce sovětských komunistů Brežněv. Je to aktualizace Velkého bratra z románu G. Orwella "1984". Tlak civilizačních aktualit na Ovčáčkovu tvorbu však nepovoluje. V roce 1970 vytváří cyklus Grafo-Ready Made, kde používá materiálu nalezených tištěných spojů. Destičky otiskuje samostatně, ale také v různých kombinacích a pozicích. Některé lineární obrazce tištěných spojů bezděčně připomenou fantaskní figuraci. Nová cesta Ovčáčkovy grafiky bude nastoupena v letech 1979-80 v souvislosti s jeho tehdejším zájmem o bizarně fantaskní realismus. Dal mu výraz v řadě kreseb na téma knihy 140 dnů Sodomy Markýze de Sade. Paralelně se fantaskní figurace rozvíjí i v Ovčáčkově díle grafickém. Vzniká cyklus Člověk a znak. Zde se naplno v kontrastu k objektivní předmětnosti světa uplatní subjektivita figurální grotesky. Zvláštní kapitolu tvoří u Eduarda Ovčáčka technika sítotisku. Ovčáček se jí dotkne již koncem šedesátých let, ale naplno ji uplatní až v posledním desetiletí. V cyklu serigrafií Staronové znaky (1992-93) skládá pravidelné řádky tvořící celé tabule jakýchsi zákonných zvěstí z nově tvořených, ale z tradice volně čitelných písmových znaků. Na civilizační problematiku cyklu Grafo-Ready Made navazuje v roce 1993 cyklus Topografika, výtvarná transpozice částí reálných map. Chaos a řád jakoby nacházely společnou řeč. V posledních serigrafiích se zase naopak prosazuje složka figurální, dokonce zcela nový zájem o portrétní rysy obrazu člověka. Polarita otevřeného a odvážného odzrcadlení anarchistického chaosu na jedné straně a přítomnost morálního imperativu směřujícího k řádu na druhé straně, to představuje neobyčejně komplexní a neobyčejně aktuální ideový půdorys celé Ovčáčkovy tvorby. Je přitom výhodné a důležité, že se zde grafik může opřít o zkušenost z paralelního díla malířského a dokonce i plastického, nemluvě o aktivitách experimentace literární. Končící století je dobou nejistot, ale i možností nových řešení, je to doba vhodná k bilancování minulé zkušenosti, ale také výzva k hledání nových východisek. Tomu i onomu grafik Eduard Ovčáček dobře rozumí. Jan Kříž