V kontextu vývoje českého umění 80. a 90. let dvacátého století zaujímá grafik Michal Cihlář (1960) zcela výjimečné místo. Již v době studií na Vysoké škole Uměleckoprůmyslové v Praze, kde vystudoval v letech 1981-87 ve speciálním ateliéru Knižní kultury a písma (prof. M. Hegar, doc. J. Solpera), se výrazně profiloval jako výtvarník, u něhož se přirozeně spojovala neobyčejná technická důkladnost s živým, ryze osobitým viděním světa. Od začátku 80. let se Michal Cihlář věnoval především technice linorytu, kterou záhy dovedl ke stále dokonalejším a složitějším řešením. Prosadil se jako volný grafik i v oboru užité grafiky, především v knižní ilustraci a celkovém grafickém ztvárnění tváře některých institucí (od roku 1997 např. spolupracuje s pražskou zoologickou zahradou na její komplexní vizuální prezentaci). Těžištěm jeho zájmu je od samého počátku skutečnost sama, lépe řečeno konkrétní prožívání lidského prostředí a nekonečně pestrá doména přírody. Základní postoj Michala Cihláře jako člověka a tvůrce spočívá v neustálém sledování jevů, které jej obklopují, a jejich vřazování (případně kolážové zpracování) do promyšlených celků. Jako vnímavý pozorovatel pečlivě zaznamenává nově přicházející vjemy reality, které pak ukládá (obrazně nebo i fyzicky v podobě "zachráněných" drobných předmětů) do paměti či svých soukromých "depozitářů". Tyto jednotlivé "útržky" poznání následně slouží jako čerstvý pramen materiálu v autorově senzibilním mapování terénu lidského a přírodního dění, přičemž zdánlivě bezvýznamné detaily ve vzájemné konfrontaci poukazují k hlubším historickým a společenským kontextům. Cihlářova výtvarná řeč čerpá svou inspiraci z nekonečné rozmanitosti "skutečného" světa. Zvláštní kouzlo jeho obrazové výpovědi vychází právě z pevné vazby na běžně se vyskytující aspekty života. Dialog mezi mimouměleckou předlohou a "zpracovanou" uměleckou optikou tvoří otevřený prostor, v němž se pohybuje bohatá škála jeho reflexí. Cihlářovi ve své grafické tvorbě nikdy nejde jenom o samoúčelnou technickou bravurnost. Zdlouhavá a precizní práce je však podstatnou a přiznanou součástí vzniku díla. Jak autor sám tvrdí, používá jen tolik barev (tedy "odrytých" stavů desky), kolik je potřeba, aby dotyčná grafika dosáhla optimálního výsledku jako výtvarný celek. Cihlářovo hluboké zaujetí všudypřítomnou symbolikou jevů každodenního života přirozeně rezonuje s výpovědí některých osobností pop-artu, především s tvorbou Andy Warhola. Právě u něj mohl nacházet vzdálenou inspiraci ve způsobu vytváření nosné ikonografické řeči z prozaických prvků současné civilizace, z tvůrčího recyklování věcí, které by jinak tiše, nepovšimnutě zanikly. Cihlářova volná i užitá tvorba se vyznačuje aktivní konfrontací výtvarné mysli se širšími souvislostmi současné společnosti. Autor s hlubokým zaujetím zkoumá technické, výtvarné a ideové hranice grafické řeči v rozpětí od důvěrného světa vlastního rodinného života až po ekologickou dimenzi a sféru společensko-politického dění. Jeho významově mnohovrstevné, humanistické tvůrčí poselství, čitelné i pro "neškolené oko", neobyčejně komunikativně a výmluvně sbližuje širší spektrum diváků s autentickými hodnotami grafického projevu. Tím se Michal Cihlář zasloužil o cenný přínos k inovaci grafického jazyka i k současné kulturní situaci. (Richard Drury) "Dvacet let hledám hranici linorytu. Zvyšuji si laťku a zkoumám, co vydržím. Je to i reakce na práce těch výtvarníku, kteří laťku programově snižují a zkoumají, co vydrží diváci. Pracnost je moje pocta poctivosti..." Mé barevné linoryty bych mohl zjednodušeně rozdělit podle toho, jestli vznikly přímo podle skutečnosti (zátiší) a nebo podle různých fotografických předloh (novinové snímky, rodinné fotografie...). Vždy se ale snažím, abych realitě nezůstal vůbec nic dlužen. Druhé dělení nastalo samovolně v roce 1995, kdy jsem ustoupil od namáhavých barevných soutisků a grafiky začal kolorovat anilínovými barvami. Všechny tyto čtyři polohy mé práce z let 1989-2003 jsou nyní na Staroměstské radnici k vidění. (Michal Cihlář)