Desátý laureát Ceny Vladimíra Boudníka - Jiří Anderle

Letošní udělení ceny Jiřímu Anderlemu rozmnožuje a doplňuje úctyhodný počet vyznamenání, jež 
umělec získal - zejména v zahraničí - od šedesátých let minulého století. Jak sám naznačil, 
řadí současnou poctu mezi neočekávané a zvláště milé, protože Vladimíra Boudníka osobně znal 
a z jeho svébytné tvorby přijal podněty, které modifikoval v energetickém poli svých prací na 
papíře.
	Grafik, malíř a kreslíř Jiří Anderle se narodil v roce 1936 v Pavlíkově u Rakovníka. 
Pocházel z kraje, kde chlapci hledali práci v zemědělství, v dolech nebo železárnách. Stejná 
budoucnost by čekala i současného laureáta, kdyby si jeho pozoruhodného kreslířského nadání 
nepovšiml třídní učitel. Ten doporučil další studium. Na grafické škole v Praze, pod vedením 
Zdeňka Balaše a Jaroslava Vodrážky, si osvojil vše potřebné k profesi grafika i úspěšnému 
přijetí na Akademii výtvarných umění. Po kratším pobytu v malířském ateliéru Antonína Pelce, 
zamířil do grafické speciálky Vladimíra Silovského. U něho působil jako asistent Ladislav 
Čepelák, vstřícný k potřebám posluchačů, zaujatý krajinářskými motivy, černobílým uměním 
a hudbou, což ocenil podobně laděný Jiří Anderle. Mladý adept, obdařený zjitřenou senzibilitou, 
byl však přitahován a často i šokován tragickými i komediálními rysy skutečnosti a bezděčně 
tematizoval svůj výtvarný projev. Akademická studia ukončil cyklem Vesnické tancovačky 
(1960-62). Představil v něm své vlastní zkušenosti bubeníka v kapele, vyhrávající o sobotách 
a nedělích na rozličných zábavách. Při bubnování se zájmem sledoval dění v sále a nevycházel 
z úžasu. Zde pramenily ony dráždivé vjemy i neodbytná touha převádět bizarní zážitky do 
metaforické podoby novodobého a nekončícího Theatrum mundi. Umělcovo zorné pole i způsob 
vnímání zásadně poznamenala jeho osm let trvající spolupráce s Černým divadlem Jiřího Srnce. 
S ansámblem, kde se uplatnil jako kulisák i mim, procestoval Evropu, byl v Austrálii, Africe 
i Americe a zamiloval si černošské plastiky, které stále sbírá a vede s nimi tajuplný dialog.
	V šatně o přestávkách ryl kdysi své vize do kovových ploten a zažíval chvějivé 
uspokojení z podnětů, které osobitě vizualizoval. Přijímal je ze života i z umění, ze 
současnosti i z historie. Renesance mu byla zvláště blízká. Jeho cykly se staly novou 
skutečností, nikoli pouze lokálního významu. Připomeňme Hlavy (1964-65), Bez kůže (1965-67), 
Komedie (1965 až 1969), Perspektivy (1970-73), Hry (1974-75), Relace (1975-77), Interiéry 
(1978), Žrouti (1978), Portréty v čase (1978-79), Fragmenty (1979-80), Vanitas (1983), 
Commedia dell'arte (1985) a další.
	Jeho výtvarný projev, oscilující mezi expresivní abstrakcí, imaginativním realismem 
a groteskním naturalismem, zaujal výrazné místo nejen v dějinách české, ale i evropské grafiky 
minulého století. Svým obsahově bohatým, technicky náročným a formálně proměnlivým grafickým 
dílem poznamenal vidění i vyjadřování jedné části mladé generace, jež nastupovala na kulturní 
scénu v sedmdesátých letech dvacátého století. Tehdy Jiří Anderle působil čtyři roky jako 
asistent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v ateliéru grafiky a ilustrace, kde 
předával posluchačům nejen znalosti, ale i svou fascinaci uměním a životem.

PhDr. Eva Bužgová, předsedkyně jury