Lubomír Přibyl, Zakřivená zhuštěná síť, 1998, materiálový tisk (provaz), 80 x 60 cm (obr. s větším rozlišením)
Lubomír Přibyl, Zkosený jehlan, 1996, materiálový tisk (provaz),
80 x 60 cm (obr. s větším rozlišením)
|
12. Cena Vladimíra Boudníka 2006 |
|
Jestliže má být Cena Vladimíra Boudníka udělována českým umělcům, kteří výrazně obohatili českou grafickou tvorbu, musel se mezi laureáty dříve nebo později objevit také Lubomír Přibyl (nar. 27. 6. 1937 v Praze, kde stále žije). Jsou ovšem umělci populárnější, ale přehlédneme-li umělcovo dosavadní dílo, vidíme, že patří k nejpodstatnějším hodnotám naší výtvarné kultury již od padesátých let. Tehdy jako začínající hledal svou cestu k modernímu umění - a není nepodstatné, že se propracovával k materiálové abstrakci, ovšem jiného typu, než k jaké směřovali jeho vrstevníci z okruhu pražských Konfrontací. Protože si uvědomovali tuto odlišnost, ke společným neoficiálním ateliérovým vystoupením jej tedy nepřizvali. Ale již v druhé polovině padesátých let jej podporoval básník Jiří Kolář, když se potom seznámil s Vladimírem Boudníkem, také ten jej rád doporučoval, jak mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti. Určujícím rysem Přibylovy tvorby je, že prakticky souběžně zkoumá naprosto podobné problémy jak v rozměrných reliéfech (obrazových objektech), tak v grafice. Skutečně průkopnickou roli sehrálo Přibylovo usilování na samém počátku šedesátých let. Zatímco většina těch, kdož usilovali o „moderní umění“, se orientovala na různé podoby informelu, on již přehodnotil smysl materiálových textur do podoby úplně nového, mezinárodně aktuálního přístupu. Již v roce 1960 začal jako jeden z prvních v Československu užívat oproštěného jazyka geometrie – poslední podnět k tomu mu dalo krátké zaměstnání v závodě ČKD Přístroje, kde se dostal do zkušebny přístrojů vysokého napětí v Běchovicích. Díky těmto podnětům začaly vznikat obrazy s tématem vztahu dvou jednoduchých geometrických forem, většinou různě symetricky orientovaných proti sobě. Tedy jakési minimalistické útvary, ovšem v době, kdy ani termín minimal art neexistoval. Shodou okolností se tam jako dva zájemci o moderní umění také spřátelili s Boudníkem... Přibylově snaze o krajní redukci vyhovovala také monochromie, nejdříve černá nebo stříbrná, a dnes vidíme, že černá monochromie zůstává stále charakteristikou všech umělcových objektových reliéfů dodnes, což je v našem výtvarném umění také naprostá výjimka... Konceptuálním aspektem jeho prvních reliéfů a grafických listů byl vztah mezi jednoduchou, lapidární minimalistickou formou a její artikulací materiálovou strukturou. Nejprve to byl písek, ale také ohýbané plátno či mačkaný papír – v šedesátých letech objevil autor celou škálu velice oproštěných témat, díky kterým zůstával v našem prostředí solitérem, ovšem zamyslíme-li se nad jeho tvorbou, uvědomíme si především spřízněnost s protagonisty internacionálního hnutí Zero, kteří od konce padesátých let hledali nový smysl i nové podoby uměleckého díla. Díky grafice byl také brzy zván na různé závažné internacionální výstavy – připomeňme alespoň účast na přehlídce "Illustrationen", připravené Dieterem Mahlowem do Kunsthalle v Baden-Badenu, kde byl ve skutečně mezinárodním kontextu prezentován aktuální fenomén, vztah obrazu a písma, či spolupráci v podobě edic grafických listů a samostatné výstavy v Galerii Tangente v Heidelbergu, kde umělec a editor v jedné osobě Klaus Staeck vydával multiply a grafiku z tehdy nejaktuálnější tvorby světových umělců, počínaje Josephem Beuysem... Jakmile propukla tvrdá normalizace, patřila samozřejmě Přibylova radikální geometrická abstrakce k tomu, co prakticky přestalo být v oficiálních výstavních prostorách prezentováno, zatímco v šedesátých letech měl v Praze významné výstavy – velice radikální kolekci představil roku 1964 v Galerii Fronta, kde bylo jasné, že se jedná o umělce velice originálně hledajícího novou výtvarnou senzibilitu. Po celou dobu normalizace mu živou komunikaci doma musela nahradit účast na světových přehlídkách grafiky, na něž byl zván do řady zemí. Jako jediný materiál, tvořící konstrukce reliéfů, se postupně prosadily serielně vypínané sítě a provazy, v netradičních grafických materiálových matricích je zastoupily šňůry, provazy nebo nitě. Po celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval Lubomír Přibyl de facto „pro domo sua“ – a dnes můžeme vidět fascinující dílo, originálně obohacující sféru soudobého konkrétního umění. Vystřídaly se konstrukce velice lapidární s konstrukcemi velice složitými, ale Lubomír Přibyl je stále schopen nalézat nová témata, která interpretuje svojí originální materiálovou artikulací. A grafické listy tvoří stále neodmyslitelnou součást, jeho tvůrčí cesta se odvíjela zrovna tak v monumentálních reliéfech jako v tiscích, které ovšem nejsou o tolik menší než obrazové objekty a jejichž působení má ambice, které nemůžeme chápat jako „komorní“. Lubomír Přibyl patří tedy také k určujícím osobnostem naší grafiky.
Jiří Valoch |
Lubomír Přibyl, Zakřivená zhuštěná síť, 1998, materiálový tisk (provaz), 80 x 60 cm (obr. s větším rozlišením) | Lubomír Přibyl, Zkosený jehlan, 1996, materiálový tisk (provaz), 80 x 60 cm (obr. s větším rozlišením) |
